Děkuji za Váš zájem i za zaslání Vašich dotazů.
Nyní k odpovědi, budu stručný – byl jsem vojákem z povolání téměř dvacet pět roků, v různých funkcích a postaveních, v neposlední řadě jsem byl i nositelem zbraně a možností jejího použití na veřejnosti dle Zákonů ČR a oprávnění dle zbrojního průkazu.
Základní premisou je: „Můj dům, můj hrad.“
Vyložíte-li si tuto větu, pak je jasné, že každý hrad měl své hradby – ohrazení, oplocení a brány, kterými do hradu vstupovali hosté nebo pocestní, jízdní. Avšak vstoupil-li nebo dokonce napadl-li někdo hradního pána, tak ten se bránil a samozřejmě všemi možnými prostředky. — Výklad nechť si udělá každý sám.
Jako diplomat, vedoucí Zastupitelského úřadu ČR v Tiraně, Albánská republika, jsem byl na závěr své mise (26. 4. – 11. 7. 2000) přepaden dvěma zbraní ozbrojenými mladíky. Díky dřívějšímu výcviku u Zpravodajských služeb GŠ AČR jsem se jim ubránil a oba mladíci byli albánskou policií dopadeni.
Jako přísedící soudce Vyššího vojenského soudu v OLOMOUCI a později i přísedící soudce Krajského soudu v OSTRAVĚ, pobočka Olomouc (27. 3. 2006 – 11. 12. 2013) jsem soudil v senátu i vrahy, kteří užili jak nože, tak i zbraň.
Z uvedeného vyplývá i můj názor na obranu, kdy má občan mít právo se bránit, včetně svého majetku, rodiny atd., jakýmkoliv způsobem, avšak jsem proti názoru o vtělení tohoto práva přímo do Ústavy ČR, proto bych chtěl prosadit změnu paragrafu o přiměřenosti obrany, a kdy veškeré následky útoku ponese útočník a ne ten který se bránil.