Našim cílem je ochrana a udržení především negativních práv a svobod, tedy těch, které chrání občana před občasnou zvůlí státu a poskytují mu možnost svobody volby. Jaký je Váš názor na tuto problematiku?
Cíl velmi chvályhodný a velmi potřebný. V současné době lze s každou novou právní úpravou cítit, jak stát zatíná drápečky do občanských svobod, každý hlas, který se proti tomu ozve a postaví, je cenný.
Jednou z těchto svobod je i právo občana na držení zbraně, samozřejmě po splnění všech (a v naší zemi velice přísných) zákonných podmínek. Toto právo má být omezeno směrnicí “Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/853 ze dne 17. května 2017, kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS EU”, schválenou přes odpor drtivé většiny našich europoslanců a proti názoru naší politické representace. Jaký postup pokládáte v této situaci za vhodný a jaký byste v případě svého zvolení v senátu prosazovala?
Směrnice je pouze rámec pro právní úpravu, jaká má být přijata ve členském státu. Nejsem odborník na zbraně a ani jejich fanoušek, ale letmým pohledem do citované směrnice lze vidět, že EU umožňuje členským státům uplatňovat v rámci právní regulace výjimky a možnost přijmout vlastní úpravy. V takovém případě je třeba, aby česká právní úprava tyto výjimky a možnosti uvolnění přísné regulace obsahovala, aby dopad této směrnice nebyl pro držitele zbraní tak tvrdý, jak naznačujete.
Nejsem příznivcem vtělení práva držet zbraň do ústavy. Máte ústavní právo vlastnit majetek, ze kterého tohoto právo lze jednoduše dovodit. Toto právo může být omezeno pouze zákonem, kam právě úprava držení zbraní patří, neboť je jasné, že právo držet zbraně nemůže být bezbřehé, např. se nemůže vztahovat na zbraně hromadného ničení. Pokud byste to chtěli dostat do ústavy, tak byte tam museli vymezovat tyto nuance a to do ústavy nepatří.
V současné době je občan, hájící své obydlí, ve značné nevýhodě proti osobám, které nezákonně vniknou do jeho domova či jiné zajištěné nemovitosti. Současná legislativa klade zákona dbalému občanovi povinnost neustále zvažovat, zda je jeho obrana „přiměřená“ a dbát na to, aby při obraně svého života a majetku – a to i uvnitř vlastní nemovitosti – někomu jakýmkoliv způsobem „nepřiměřeně“ neublížil, přičemž to není on, kdo situaci vyvolal a na rozdíl od pachatele neměl příležitost se na tuto situaci připravit. Naše Asociace proto navrhuje, po vzoru řady zemí úpravu právní ho řád u o tzv. „castle doctrine“. Tedy ustanovení, podle kterého se občan může bez obav bránit proti lidem, kteří do jeho bytu či domu vniknou násilím či překonají technickou překážku. (více na www.naoosp.cz/petice). Jaký je Váš názor na tuto problematiku?
S hodnocením právní úpravy, jak ji presentujete, nesouhlasím. Institut nutné obrany nepracuje s termínem „přiměřená obrana“, ale s tím, že obrana nesmí být „zcela zjevně nepřiměřená“. Ten posun k možnosti bránit se nepřiměřeně zde je. Problém není v právní úpravě, ale v její právní aplikaci soudy. Jako obhájce s tím mám své zkušenosti. Nejde jen o institut nutné obrany, ale také o institut vazby, kdy soudy mnohdy berou do vazby i takové podezřelé, kde pro to nejsou vazební důvody. Ale jakýsi tlak společnosti je k tomu donutí. V případě nutné obrany to může být stejné. Tento problém vidím jako problém justice a jejího personálního obsazení kvalitními, vzdělanými, odpovědnými a odvážnými soudci a nikoli jako problém právní úpravy.
Co dalšího byste ráda členům a příznivcům naší Asociace sdělil?
Bojujte, ptejte se a pojmenovávejte problémy, které zde jsou. Pokud budeme mlčet k tomu, co se nám nelíbí, mohou ostatní a zejména stát nabýt dojmu, že je všechno v pořádku.