Vážená Národní asociace obrany občanských práv a svobod, zaslali jste mi řadu otázek ohledně mého eventuálního působení v Evropském parlamentu. S lítostí musím konstatovat, že tyto otázky z velké části nereflektují skutečné pravomoci Evropského parlamentu, a to zejména ve vztahu k legislativě. Proto než vaše otázky zodpovím, dovolím si jen v krátkosti nastínit přehled, co vlastně je možno od Evropského parlamentu – a tedy i jeho poslanců – očekávat:
Evropský parlament nemá sám zákonodárnou inciativu. Tu má pouze Evropská komise (analogicky – vláda…). Pokud Evropská komise předloží Parlamentu legislativní návrh, Evropský parlament k němu vypracuje zprávu. I když je zpráva Evropského parlamentu k legislativnímu návrhu negativní, Evropská komise nemá povinnost se touto zprávou Evropského parlamentu řídit a z legislativního hlediska si může dělat co chce. Tento zásadní rozdíl oproti národním parlamentům nechápou občané a, bohužel, je nechápou ani současní europoslanci. Zajímalo by mne, kolik z těch osob, které dnes kandidují do Evropského parlamentu, toto chápe, a jaký plán v tomto směru mají. Z programu naprosté většiny uskupení, kandidujících do Evropského parlamentu se zdá, že tuto „drobnost“, totiž skutečné pravomoci Evropského parlamentu, tyto subjekty buď nechápou anebo je záměrně voličům tají. Jestliže pak jisté nejmenované „vlastenecké hnutí“ nabádá své voliče, aby volili jejich kandidáty, protože právě oni „zařídí vystoupení z Evropské unie“, pak by takové prohlášení mělo být pro každého euroskeptického voliče znamením pro co nejrychlejší úprk od takové kandidátky, neboť její představitelé evidentně nevědí, do čeho jdou.
Snad jen pro úplnost musím uvést, že Evropský parlament se může usnést na tom, že požádá Komisi o předložení návrhu. Není ovšem možno očekávat, že Komise tomuto „podnětu“ vyhoví, jestliže to bude v rozporu s její vlastní politikou. Nutno ještě dodat, že v Komisi zasedají představitelé států, které tam vyšlou národní vlády. Aby tedy Komise předkládala návrhy, které bychom my – euroskeptičtí občané – chtěli, je potřeba dosáhnout toho, že v zemích Evropské unie se dostanou k moci národní a ve své podstatě protieurounijní vlády, které budou své zástupe příslušným směrem instruovat.
Evropská komise je jmenována vždy na pětileté období. Nyní bude toto období končit a předpokládám, že ze zemí, které již pro-národní a proti-eurounijní vlády mají, jako je Itálie, vyšlou do Evropské komise zástupce, kterým bude euroskeptický pohled bližší. Připomínám, že členové Evropské komise mají hájit zájmy Unie jako celku, nikoli zájmy jednotlivých členských států, ovšem lze předpokládat, že priority ve strategiích a politice Evropské unie se s novým osazenstvem poněkud změní.
Jestliže legislativní cestou prakticky není možné dosáhnout žádného z výsledků, který bychom si přáli, bude nutno postupovat jinými než čistě formálně legislativními prostředky, a to zejména medializací veškerých záměrů, předkládaných Evropskému parlamentu Evropskou komisí. Zde vidím nikoliv „mezery“ v práci našich dosavadních europoslanců, ale přímo propasti. Podle mého názoru této své „informační povinnosti“ plně dostál jen již zemřelý europoslanec Jiří Havel, na něhož v tomto směru přes to, že to byl člen ČSSD, s vděčností vzpomínám. Neshodli jsme se v názorech, ale jeho mediální práce ve směru k občanům byla perfektní, a to i v době, když byl velice těžce nemocný a věděl, že nemá mnoho šancí dožít se dalších dnů. Čest jeho památce!
Abych se však vrátila k tématu:
Zabránit v tom, aby Evropská komise předkládala Evropskému parlamentu ke schválení další a další legislativní zhůvěřilosti, lze dle mého názoru pouze jedním způsobem: totiž vytvořením takové kampaně, že pro zachování vlastního obrazu si Komise nedovolí s určitým typem návrhů přijít. Vyvinout na vedení jak Evropského parlamentu, tak Komise takový nátlak, že některé „rezoluce“ si prostě nedovolí k hlasování ani předložit. A mezi tím nabírat sílu pro podporu euroskeptických vlád v zemích Evropské unie. Vím, že to nezní moc konstruktivně, ale pokud bych mohla svůj program shrnout do nějakého lapidárního postupu, tak tedy mi nezbývá nic jiného než říci, že se budu snažit HODIT EVROPSKÉ UNII DO TOHO VIDLE.
Zdá se vám to málo? Mně také, ale na rozdíl od ostatních kandidátů a kandidujících uskupení nebudu voličům slibovat něco co prostě není možné – již z hlediska práva – splnit….
Z výše uvedených důvodů je snad zřejmé, že odpovídat na konkrétní vámi položené otázky je v podstatě nemožné, protože změny není možné dosáhnout z pozice poslance evropského parlamentu.
Přesto se pokusím alespoň částečně na položené dotazy odpovědět:
Řada norem a opatření již přijatých na úrovni EU (např. zbrańová směrnice, povinná výbava aut, podíl obnovitelných zdrojů a mnoho dalších) budí u občanů oprávněný odpor, který se obrací proti celé EU. Pokládáte za žádoucí a možné tyto a další již existující směrnice upravit či zrušit?
Zrušit tyto směrnice je možné pouze vydáním nových směrnic, o čemž rozhoduje Evropská komise. Pakliže bude Evropský parlament euroskeptický, může Evropskou komisi požádat o přípravu takové směrnice. Jejich vydání je samozřejmě více než žádoucí, ale cesta k takové změně je krajně obtížná.
Jaké kroky budete prosazovat, aby podobně sporná opatření, nemající u občanů ČR odpovídající podporu, již nemohla vzniknout, a aby celkový počet regulací z úrovně EU byl výrazně omezen?
Bohužel, toto není otázka na poslance Evropského parlamentu, ale na českou vládu! Změny v celkovém legislativním procesu lze dosáhnout pouze zrušením Lisabonské smlouvy, respektive přijetím nové smlouvy (nových smluv) o Evropské unii, které by se v určitých aspektech vracely dokonce i před Maastrichtskou smlouvu. Tento proces považuji za žádoucí a budu na něm pracovat.
Vzhledem k vysokému počtu rozhodnutí přijímaných na úrovni EU, pokládáte za vhodné převést řadu rozhovacích pravomocí zpět na úroveň národních států, tedy blíže k občanům? Pokud ano, tak v jakém rozsahu a v jakých oblastech?
Podle mého názoru by měly Evropské unii zůstat tyto pravomoci:
- podpora společného ekonomického trhu a společná ekonomická politika ve směru k nečlenským zemím EU.
- společná obrana/ochrana hranic států Evropské unie
- zachování volného pohybu osob.
A tím bych v zásadě skončila… Vše ostatní by mělo být na národních státech.
Je samozřejmé, že jakákoliv změna/reforma musí proběhnout v „reálném čase“, nelze o ní jen hovořit. Jaká je tedy Vaše představa o časovém horizontu a metodách nutných k provedení nezbytných změn?
Tyto změny z velké části budou záviset na dění uvnitř národních států. Jestli je něco jisté, tak to, že se nyní nacházíme v „tranzitním čase“. Pro urychlení těchto procesů je potřeba udělat vše – a to především na straně mediální a na straně zpětné vazby do jednotlivých států. Pokud dojde k významnému přeskupení sil v Evropském parlamentu, pak lze očekávat, že v následujících pěti letech budou nastoleny podmínky pro zásadní změnu Evropské unie ve směru k rozvolnění nesmyslně a nefunkčně byrokraticko-direktivního systému. Osobně se však obávám jednoho – totiž, že nebude z čeho vystupovat, protože Evropská unie se roztrhá sama na kusy formou vnitřních občanských nepokojů, které již můžeme vidět zejména ve Francii a ve Španělsku. Ostatně, Německo je tak zvaně „v klidu“ jen pro to, že Němci jsou disciplinovaný národ, ale ani tam není pod příkrovem oficiální doktríny klid. Země bývalého východního bloku, zejména Polsko a Maďarsko, pak již zcela veřejně vypověděly poslušnost. Myslím, že musíme být připraveni i na to, že rozpad Evropské unie může být náhlý a nikoliv pokojný. Časově vůbec nedovedu vývoj odhadnout. Spouštěcím mechanismem může být v podstatě jakákoliv nepředvídatelná „maličkost“.
Může se samozřejmě stát, že se z celé řady důvodů nepodaří žádoucích změn dosáhnout. Jaký další postup budete v toto případě prosazovat? Máte nějaký „plán B“?
Shora jsem naznačila, co všechno se může stát… Podle mého názoru je potřeba usilovně pracovat na vyřešení vnitrostátních problémů se kterými se Česká republika potýká. Je potřeba udělat vše pro to, aby v České republice zvítězily síly, které našemu národu dají možnost vzít věci do svých vlastních rukou. Protože, jak je všeobecně známo i z každodenního života jednotlivců, když přijde na lámání chleba, jedinou pomocnou ruku je možno najít na konci své vlastní paže. Pokud nedojde k rozvolnění z pout Evropské unie, budu na poli vnitrostátním prosazovat bojkot nařízení a směrnic Evropské unie, a to v maximálním rozsahu. Evropská unie nás oklamala, když slibovala participativní rozhodování a úctu ke všem státům a národům, bez ohledu jejich na velikost a četnost obyvatel. Nyní s námi zachází jako s malým neposlušným děckem. Přitom zároveň Evropská unie – poněkud nelogicky – předpokládá, že budeme děckem poslušným. Ač sama vůči nám neloajální, spoléhá na naši loajalitu.
Připomínám čl. 23 naší Listiny základních práv a svobod:
„Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné užití zákonných prostředků jsou znemožněny.“
V případě, že se nepodaří domluvit se na rozvolnění Evropské unie, jsem připravena postavit se na odpor. To je můj plán „B“.
Co dalšího byste rád členům a příznivcům naší Asociace sdělil?
Na každém záleží. Neexistuje méně a více hodnotný lidský tvor. Neexistuje více a méně hodnotný národ, více a méně hodnotná kultura. Česká historie je historií křesťanské kultury, jejímž teoretickým základem, považovaným za morální maximu, je pravidlo „miluj bližního svého jako sebe samého“. Tento slogan se často vykládá tak, že je nutno se pokořit před každým a každý je vlastně hodnotnější než já sám/my sami. Bohužel vidíme, že toto scestné stanovisko často zastávají i křesťanské církve. Skutečným významem tohoto úhelného pohledu naší civilizace je však sebeúcta a z ní vyplývající úcta i k druhým (tedy stejná jako „k sobě samému“). Pokud se někdo k nám nechová s úctou, a přitom ji od nás vyžaduje, pak je potřeba vzít v potaz také matematické strategické hry, z nichž se nejúčinnější a nejúspěšnější jeví strategie půjčka – půjčka – oplátka. Tedy nikoliv ono starozákonní „oko za oko – zub za zub“, ale ponechat protivníkovi šanci, že se mohl zmýlit či připustit, že na jeho straně došlo k nějakému nechtěnému chaosu. Takový omyl druhá šance spolehlivě odfiltruje a ukáže se skutečný úmysl a záměr druhé strany. Nyní ve formě volby euroskeptických stran dostává Evropská unie – zcela paradoxně – druhou šanci. Pakliže jí nevyužije, bude následovat oplátka. A tu Evropská unie nepřežije. Jde o to abychom byli jako národ i jako jednotlivci všestranně připraveni i na tuto zdaleka nikoliv optimální variantu.