Řada norem a opatření již přijatých na úrovni EU (např. zbrańová směrnice, povinná výbava aut, podíl obnovitelných zdrojů a mnoho dalších) budí u občanů oprávněný odpor, který se obrací proti celé EU. Pokládáte za žádoucí a možné tyto a další již existující směrnice upravit či zrušit?
Směrnice je třeba důkladně analyzovat a zjistit, do jaké míry je lze inkorporovat do prostředí jednotlivých členských států EU. Každý stát je na jiné – někdy i diametrálně jiné – úrovni a nelze je zglajchšaltovat. EU není jednotný stát, ač se tak bruselská elita často chová. Hromadně tyto direktivy odsuzovat a rušit je nesmysl, protože by se občas „vylilo z vaničky i dítě“. Další důvody jsou obsaženy i v následujících odpovědích na vaše otázky.
Jaké kroky budete prosazovat, aby podobně sporná opatření, nemající u občanů ČR odpovídající podporu, již nemohla vzniknout, a aby celkový počet regulací z úrovně EU byl výrazně omezen?
V Bruselu by si museli uvědomit (v opačném případě musí vzniknout iniciativy z členských států), jaká je ústavní úprava Evropské unie. Tou je Lisabonská smlouva, která je v plném rozsahu nesmysl a nemůže suplovat Ústavu EU. Evropská unie by měla být čistá konfederace, v níž by bylo naprosto jasně jurisdikčně řečeno, jaké jsou vztahy nadřízenosti, podřízenosti, provázanosti, jasně stanoveny kompetence a pravomoci všech dílčích orgánů a v nich (což je nejdůležitější) odpovědnosti.
Vzhledem k vysokému počtu rozhodnutí přijímaných na úrovni EU, pokládáte za vhodné převést řadu rozhovacích pravomocí zpět na úroveň národních států, tedy blíže k občanům? Pokud ano, tak v jakém rozsahu a v jakých oblastech?
Samozřejmě to souvisí s bodem ad 2), neboť návrhy na opatření mají vycházet od členských států a mají být delegovány do Bruselu, nikoliv naopak. Je logické, že opatření, které je prospěšné jednomu nebo několika státům, je neprospěšné jiné sadě států. V takovém případě mají nastoupit uniatské orgány a plnit svoji úlohu jako u klasické arbitráže.
Je samozřejmé, že jakákoliv změna/reforma musí proběhnout v „reálném čase“, nelze o ní jen hovořit. Jaká je tedy Vaše představa o časovém horizontu a metodách nutných k provedení nezbytných změn?
Je to velmi relativní a záleží na politické vůli. A že naše hnutí, které se zapojí do frakce Evropy národů a svobody tuto vůli má, se mohl každý přesvědčit na zahájení naší kampaně 25. dubna na Václavském náměstí. Svou vůli zde projevili zástupci nejen České republiky, ale také Itálie, Francie, Belgie, Nizozemska, Velké Británie a Bulharska. Jsem proto optimistka a myslím si, že v optimálním případě to bude trvat dva až tři roky.
Může se samozřejmě stát, že se z celé řady důvodů nepodaří žádoucích změn dosáhnout. Jaký další postup budete v toto případě prosazovat? Máte nějaký „plán B“?
Můj plán „B“ prolíná všemi body. Pro Evropu alespoň tu středozápadní, vidíme variantu ve zřízení tzv. korporativního čili stavovského státu, kde by odpadly politické strany a lidi by volili prostřednictvím přímých voleb své kandidáty do zastupitelských úřadů přímo ze svého středu, tedy ze svých pracovišť profesních komor. Je to myšlenka, která už dávno vznikla v minulém století ve Velké Británii, pokusili se ji aplikovat v Itálii v roce 1926 (Charta del´ lavoro) a v roce 1947 v ČSR profesoři Peška a Kubeš připravovali takovouto ústavu pro demokratické Československo.
Co dalšího byste rád členům a příznivcům naší Asociace sdělil?
Asi myšlenku, že práva se v historii nikdy nerozdělovala, ale brala, i s použitím jistého donucení. Evropská kultura a civilizace je křesťanská, a křesťanství je sice založeno na humanitě a vzájemné úctě, ale křesťan nesmí zapomenout, že i Ježíš se dokázal v Jeruzalémě spravedlivě rozhněvat a vyhnal směnárníky z chrámu, tedy z posvátného místa, bičem. EU ve skutečnosti je organizace založená na byznysu, slouží především obchodníkům, ale my chceme, aby sloužila nám všem, nejen obchodu.