Řada norem a opatření již přijatých na úrovni EU (např. zbrańová směrnice, povinná výbava aut, podíl obnovitelných zdrojů a mnoho dalších) budí u občanů oprávněný odpor, který se obrací proti celé EU. Pokládáte za žádoucí a možné tyto a další již existující směrnice upravit či zrušit?
Žádoucí to rozhodně je. Zbraňová směrnice je na zrušení okamžitě, obnovitelné zdroje nebo povinná výbava automobilů se dají řešit doporučením. Ukazuje se, že Evropská unie by skutečně neměla zasahovat do oblastí, kde se celoevropská regulace ukazuje jako nesmyslná a zatěžující.
Již platné předpisy by bylo možné zrušit ve chvíli, kdy by se pro to našla potřebná většina v Evropském parlamentu a mezi členskými státy.
Do budoucna považuji za klíčové, aby měly národní parlamenty pomocí tzv. Červené karty možnost zastavit evropskou legislativu ještě ve fázi příprav. Dosavadní „Žlutá karta“ se neosvědčila, komise se vůlí národních parlamentů nemusela řídit a proto ji zcela ignorovala.
Jaké kroky budete prosazovat, aby podobně sporná opatření, nemající u občanů ČR odpovídající podporu, již nemohla vzniknout, a aby celkový počet regulací z úrovně EU byl výrazně omezen?
Již zmíněná Červená karta by do procesu rozhodování zavedla další prvek kontroly, navíc se silnou demokratickou legitimitou, a jsem přesvědčen, že řada nesmyslných regulací by vůbec nevznikla, kdyby ji národní parlamenty mohly zastavit.
Pokud jde o stávající balík legislativy, prosazuji tzv. Velký právní úklid. Evropská komise se musí skutečně pustit do proškrtání předpisů, které jsou zatěžující, zastaralé a nesmyslné. V úvahu připadá také podmínka zrušení jednoho starého předpisu za nově přijatý a důsledné vyžadování objektivních dopadových studií.
Vzhledem k vysokému počtu rozhodnutí přijímaných na úrovni EU, pokládáte za vhodné převést řadu rozhovacích pravomocí zpět na úroveň národních států, tedy blíže k občanům? Pokud ano, tak v jakém rozsahu a v jakých oblastech?
Rozhodně ano. EU by se měla soustředit především na oblasti, ve kterých má spolupráce nejvyšší přidanou hodnotu, jako je obchod se třetími zeměmi nebo volný pohyb osob a zboží na vnitřním trhu. Azylová, sociální, fiskální, zdravotní nebo daňová legislativa na evropskou úroveň nepatří.
Je samozřejmé, že jakákoliv změna/reforma musí proběhnout v „reálném čase“, nelze o ní jen hovořit. Jaká je tedy Vaše představa o časovém horizontu a metodách nutných k provedení nezbytných změn?
Volání po změnách a po obnoveném respektu k občanům a členským státům sílí v celé Evropě. Proto si myslím, že nadcházející volby do Evropského parlamentu mohou být nesmírně důležité. Vše nasvědčuje tomu, že dosavadní federalistická a pro-bruselská koalice lidovců, socialistů a liberálů ztratí většinu. Tím se otevírá prostor pro většinu novou, která by mohla na potřebné reformy tlačit. Udělám vše pro to, aby byla ODS součástí této nové většiny.
Může se samozřejmě stát, že se z celé řady důvodů nepodaří žádoucích změn dosáhnout. Jaký další postup budete v toto případě prosazovat? Máte nějaký „plán B“?
Jsem pro otevřenou debatu o všech možnostech, ale osobně si nemyslím, že odchod z unie připadá pro Česko v úvahu. Brexit poměrně jasně ukázal, jak obtížné a nákladné to je i pro velké členy. Česká republika je ekonomicky, historicky a konec konců i geograficky součástí Evropy, a musíme se proto podílet i na uspořádání vztahů mezi evropskými státy. Současný rámec vztahů se jmenuje Evropská unie, vznikl na začátku devadesátých let a není to žádný konečný stav, neustále se vyvíjí, a čím více budou unijní elity tlačit na centralizaci moci do Bruselu, tím silnější odpor vzbudí. Proto jsem optimistický, pokud jde o rozvolnění evropské integrace v brzké budoucnosti.
Co dalšího byste rád členům a příznivcům naší Asociace sdělil?
Od lidí, kteří stejně jako já vnímají EU jako dobrého sluhu, ale špatného pána, někdy slýchám, že žádná změna není možná, že unie je nereformovatelná. Evropská spolupráce je proces a my se na něm podílíme, ať chceme nebo nechceme. A současné změny v Evropě jasně ukazují, že lidé mají možnost v domácích i evropských volbách měnit směr. Rozhodně není prázdné klišé, že jsme to my a naše hlasy ve volbách, kdo rozhoduje o tom, jestli se unie stane opět prostorem svobody a respektu ke členským státům, nebo přeregulovanou a stagnující organizací.